KAŽDÉ ŘEMESLO MÁ SVOJE KOUZLO

Strašně dlouho jsem přemýšlela nad projektem, který by byl spojen s českým řemeslem. Sama tolik zručná nejsem, ale velmi obdivuji každého, kdo umí nějaké řemeslo a kde se pracuje hlavně manuálně. Ať už je to zedník, truhlář, krejčí nebo třeba zahradník. Je to jedno. Každé řemeslo je jedinečné, krásné, ale velmi náročné.
Tvořivost lidí nezná mezí a já si vybrala řemeslo, které mě fascinovalo už jako malou holčičku.
Navštívila jsem tak sklárnu Moser v Karlových Varech.



Příběh sklárny

(zdroj: https://www.moser.cz/pribeh-znacky)
Před více než 160 lety vdechl nadaný český rytec Ludwig Moser život křišťálu Moser a okouzlil s ním svět. Od samého začátku pracoval s tradiční technologií výroby skla, byl to ale především jeho talent a umění, co dokázalo dát kolekcím jedinečnost a krásu. Od té doby křišťál Moser nechybí na královských svatbách i setkáních vrcholných představitelů politického života a je vyhledáván lidmi s vytříbeným vkusem. Podívejte se, co dělá tuto tradiční českou značku světovým unikátem.



Pohled do továrny

Skláři pracuji ve velmi náročných podmínkách. Vedro v hale bylo pro mě skoro nesnesitelné a to jsem od pecí stála opravdu daleko.
Ve sklárně jsou tři pece, které prý nikdy nevyhasnou. Šest dní v týdnu se u nich střídají směny, sedmý den běží naprázdno. Životnost každé z pecí je deset až patnáct let, po uplynutí této doby se musí rozbořit a na jejich místě postavit nové. Sklářská směna začíná v 6.30 a končí ve tři odpoledne. Po skončení směny nahradí skláře u pecí taviči, kteří do nich naházejí suroviny, jež se pak přes noc taví v peci pro další směnu.



Jen pro chlapy

U každé pece je tříčlenný tým sklářů. Je to ryze mužská práce. Ne že by tady měli něco proti pracujícím ženám, ale i genderová rovnoprávnost má své meze. Brát z pece roztavenou sklářskou píšťalou surovinu vážící nějakých dvacet kilo a z té pak vyfoukat výrobek je tak fyzicky náročné, že to ženy prostě nezvládnou.
Na začátku sklářské směny se vyfukují především menší věci, jako jsou skleničky, odpoledne, kdy je surovina v peci tužší, se dělají vetší díla. Ani produkce menších kousků ale není nic jednoduchého. První ze sklářů nabere v peci surovinu, předá ji kolegovi, který za pomoci dřevěné formy dofoukne píšťalou základ skleničky, mistr pak k „základu“ dodělá nožku a dýnko. I vyfouknutí něčeho menšího je pro začátečníka pořádná dřina.

Naberete sklo z pece, těžká píšťala vás neustále převažuje dopředu, nestačí do ní jen foukat, ale musíte s ní i neustále točit, aby byl výrobek rovnoměrný. A i když se budete hodně snažit a mistr vám bude asistovat, na první pokus vyrobíte něco mezi akvárkem a zavařovačkou, jste rádi, že už to máte za sebou a s radostí vrátíte píšťalu mistrovi. (Mimochodem, mistrovat v Moseru můžete až po deseti letech praxe.)

Hotový polotovar pak obslužný personál odnese do speciální pece, kde chladne. Menší věci zhruba dvě hodiny, větší – jako třeba mísy a vázy – pak až dvaasedmdesát hodin. Pec je dlouhá několik metrů, polotovar v ní pomalu jede po pásu a cestou chladne, na konci pásu na něj čeká první kontrolní stanoviště.



Kontrola kvality

Kontrolorky zkušeným okem posuzují kvalitu, hledají chyby. A jsou přísné. Poznají vady, které běžný smrtelník nemá šanci najít; třeba drobnou bublinku ve skleničce. „Výrobek musí být dokonalý, nesmí na něm být jediná vada. Tím držíme exkluzivní kvalitu,“ zdůvodnila přísnost kontrol vedoucí návštěvnického centra Moseru Veronika Zvonařová. Z vyfouknutých polotovarů projde první kontrolou jen asi třicet procent výrobků, zbytek se opět využije jako výchozí surovina. Cestou ještě musí výrobek přežít další zpracování a úpravy. K zákazníkům se tak dostane jedna čtvrtina z původní produkce.



Královské sklo

Když stojíte v krámě a koukáte se na křišťálovou vázu, tak vás určitě ani nenapadne, jak dlouho a za jakých podmínek tuhle vázu někdo vytvářel.
Co mě vlastně nejvíce překvapilo, byl fakt, že se ¾ výrobků vyhodí (jelikož mají vadu). S úsměvem jsem pány prosila, že si ty vadné chudáky klidně vezmu domů J Bohužel to neprošlo. Skláři si kvalitu hlídají velmi pečlivě. Díky tomu je sklárna Moser známá po celém světě.
Věděli jste např. že karlovarská sklárna vyrobila číše na svatební hostinu britského prince Harryho a americké herečky Meghan Markle? Královská rodina si jimi připila.
„Každá královská rodina, která ve světě něco znamená, má od nás minimálně jeden set skleniček. Čím je významnější, tím víc jich vlastní,“ říká s úsměvem v továrně Moser jeden z jeho zaměstnanců.



Tekuté červené zlato

Od vyfouknutí skla přes jeho další úpravy až k novému majiteli je skutečně dlouhá cesta. Na výrobě jedné skleničky se podílí minimálně patnáct lidí. Jen na zabroušení jejího horního okraje participuje sedm lidí. Jeden zaměstnanec oddělí horní svršek, poté však hrana sklenky zůstává ostrá a hrubá a je třeba ji ještě několikrát zbrousit, finálové dočištění okraje se dělá pemzou, pak musí skleničku někdo umýt. Teprve poté může pokročit ve výrobním procesu dál, k rytci nebo na zlacení.

Právě zlacení skla je další místní specialitou, která Moser proslavila u odběratelů. V Moseru jsou na zlacení vyčleněny speciální prostory stranou od ostatní výroby. Výtvarnice nanáší tekuté zlato tmavě červené barvy na sklenku speciálním štětcem z chlupů kanadské veverky. Vybavena první zlatou vrstvou putuje nádoba do pece, kde v 550 stupních Celsia stráví několik hodin.

Následuje další vrstva zlata a výpal. Pak je třeba zlatou vrstvu vyleštit, a protože jde o zlato, i tady se k leštění používají speciální materiály. V tomto případě achát. Sklenku lze zdobit i dalšími drahými kovy, například platinou, v tom případě ale stačí jeden nátěr.

Moser nejsou jen skleničky, ale třeba i vázy. Ty se na další výzdobu zpracovávají v kulírně, kde se jim na speciálních bruskách dělají hrany a podobně. I tady najdete jen muže, práce je fyzicky náročná. „Mají tři pauzy za den,“ potvrzuje Zvonařová. Udržet několik kilogramů těžkou vázu desítky minut nad brusným kotoučem vyžaduje skutečně sílu a ten správný grif.

Náročná výroba veškeré produkce Moseru se odráží v konečných cenách. Což potvrzuje i reakce návštěvníků firemní prodejny. „Ty vole, to jsou ceny, tady si suvenýr nekoupím,“ žasne ve firemní prodejně jedna z mladších návštěvnic. Není se čemu divit, že si toto sklo oblíbila především bohatší část světové populace. I proto Moser již tradičně většinu svého skla vyveze do zahraničí. Až devadesát procent z celkové produkce.

Jsem moc šťastná, že jsem mohla být součástí prohlídky haly, kde jsem nevěřícně koukala, jak tam skláři z malého nic, vymodelují obrovské něco. Neměla jsem bohužel tolik času a nedostala jsem se do rytecké dílny, kde vznikají vskutku unikáty. Skleničky se v rytecké dílně prý zdobí i několik dní, velké kusy na zakázku, třeba vázy s náročnou rytinou, pak až několik měsíců.
To si musím nechat na příště a foťák s sebou… to je jasný J

Strašně dlouho jsem přemýšlela nad projektem, který by byl spojen s českým řemeslem. Sama tolik zručná nejsem, ale velmi obdivuji každého, kdo umí nějaké řemeslo a kde se pracuje hlavně manuálně. Ať už je to zedník, truhlář, krejčí nebo třeba zahradník. Je to jedno. Každé řemeslo je jedinečné, krásné, ale velmi náročné.
Tvořivost lidí nezná mezí a já si vybrala řemeslo, které mě fascinovalo už jako malou holčičku.
Navštívila jsem tak sklárnu Moser v Karlových Varech.



Příběh sklárny

(zdroj: https://www.moser.cz/pribeh-znacky)
Před více než 160 lety vdechl nadaný český rytec Ludwig Moser život křišťálu Moser a okouzlil s ním svět. Od samého začátku pracoval s tradiční technologií výroby skla, byl to ale především jeho talent a umění, co dokázalo dát kolekcím jedinečnost a krásu. Od té doby křišťál Moser nechybí na královských svatbách i setkáních vrcholných představitelů politického života a je vyhledáván lidmi s vytříbeným vkusem. Podívejte se, co dělá tuto tradiční českou značku světovým unikátem.



Pohled do továrny

Skláři pracuji ve velmi náročných podmínkách. Vedro v hale bylo pro mě skoro nesnesitelné a to jsem od pecí stála opravdu daleko.
Ve sklárně jsou tři pece, které prý nikdy nevyhasnou. Šest dní v týdnu se u nich střídají směny, sedmý den běží naprázdno. Životnost každé z pecí je deset až patnáct let, po uplynutí této doby se musí rozbořit a na jejich místě postavit nové. Sklářská směna začíná v 6.30 a končí ve tři odpoledne. Po skončení směny nahradí skláře u pecí taviči, kteří do nich naházejí suroviny, jež se pak přes noc taví v peci pro další směnu.



Jen pro chlapy

U každé pece je tříčlenný tým sklářů. Je to ryze mužská práce. Ne že by tady měli něco proti pracujícím ženám, ale i genderová rovnoprávnost má své meze. Brát z pece roztavenou sklářskou píšťalou surovinu vážící nějakých dvacet kilo a z té pak vyfoukat výrobek je tak fyzicky náročné, že to ženy prostě nezvládnou.
Na začátku sklářské směny se vyfukují především menší věci, jako jsou skleničky, odpoledne, kdy je surovina v peci tužší, se dělají vetší díla. Ani produkce menších kousků ale není nic jednoduchého. První ze sklářů nabere v peci surovinu, předá ji kolegovi, který za pomoci dřevěné formy dofoukne píšťalou základ skleničky, mistr pak k „základu“ dodělá nožku a dýnko. I vyfouknutí něčeho menšího je pro začátečníka pořádná dřina.

Naberete sklo z pece, těžká píšťala vás neustále převažuje dopředu, nestačí do ní jen foukat, ale musíte s ní i neustále točit, aby byl výrobek rovnoměrný. A i když se budete hodně snažit a mistr vám bude asistovat, na první pokus vyrobíte něco mezi akvárkem a zavařovačkou, jste rádi, že už to máte za sebou a s radostí vrátíte píšťalu mistrovi. (Mimochodem, mistrovat v Moseru můžete až po deseti letech praxe.)

Hotový polotovar pak obslužný personál odnese do speciální pece, kde chladne. Menší věci zhruba dvě hodiny, větší – jako třeba mísy a vázy – pak až dvaasedmdesát hodin. Pec je dlouhá několik metrů, polotovar v ní pomalu jede po pásu a cestou chladne, na konci pásu na něj čeká první kontrolní stanoviště.



Kontrola kvality

Kontrolorky zkušeným okem posuzují kvalitu, hledají chyby. A jsou přísné. Poznají vady, které běžný smrtelník nemá šanci najít; třeba drobnou bublinku ve skleničce. „Výrobek musí být dokonalý, nesmí na něm být jediná vada. Tím držíme exkluzivní kvalitu,“ zdůvodnila přísnost kontrol vedoucí návštěvnického centra Moseru Veronika Zvonařová. Z vyfouknutých polotovarů projde první kontrolou jen asi třicet procent výrobků, zbytek se opět využije jako výchozí surovina. Cestou ještě musí výrobek přežít další zpracování a úpravy. K zákazníkům se tak dostane jedna čtvrtina z původní produkce.



Královské sklo

Když stojíte v krámě a koukáte se na křišťálovou vázu, tak vás určitě ani nenapadne, jak dlouho a za jakých podmínek tuhle vázu někdo vytvářel.
Co mě vlastně nejvíce překvapilo, byl fakt, že se ¾ výrobků vyhodí (jelikož mají vadu). S úsměvem jsem pány prosila, že si ty vadné chudáky klidně vezmu domů J Bohužel to neprošlo. Skláři si kvalitu hlídají velmi pečlivě. Díky tomu je sklárna Moser známá po celém světě.
Věděli jste např. že karlovarská sklárna vyrobila číše na svatební hostinu britského prince Harryho a americké herečky Meghan Markle? Královská rodina si jimi připila.
„Každá královská rodina, která ve světě něco znamená, má od nás minimálně jeden set skleniček. Čím je významnější, tím víc jich vlastní,“ říká s úsměvem v továrně Moser jeden z jeho zaměstnanců.



Tekuté červené zlato

Od vyfouknutí skla přes jeho další úpravy až k novému majiteli je skutečně dlouhá cesta. Na výrobě jedné skleničky se podílí minimálně patnáct lidí. Jen na zabroušení jejího horního okraje participuje sedm lidí. Jeden zaměstnanec oddělí horní svršek, poté však hrana sklenky zůstává ostrá a hrubá a je třeba ji ještě několikrát zbrousit, finálové dočištění okraje se dělá pemzou, pak musí skleničku někdo umýt. Teprve poté může pokročit ve výrobním procesu dál, k rytci nebo na zlacení.

Právě zlacení skla je další místní specialitou, která Moser proslavila u odběratelů. V Moseru jsou na zlacení vyčleněny speciální prostory stranou od ostatní výroby. Výtvarnice nanáší tekuté zlato tmavě červené barvy na sklenku speciálním štětcem z chlupů kanadské veverky. Vybavena první zlatou vrstvou putuje nádoba do pece, kde v 550 stupních Celsia stráví několik hodin.

Následuje další vrstva zlata a výpal. Pak je třeba zlatou vrstvu vyleštit, a protože jde o zlato, i tady se k leštění používají speciální materiály. V tomto případě achát. Sklenku lze zdobit i dalšími drahými kovy, například platinou, v tom případě ale stačí jeden nátěr.

Moser nejsou jen skleničky, ale třeba i vázy. Ty se na další výzdobu zpracovávají v kulírně, kde se jim na speciálních bruskách dělají hrany a podobně. I tady najdete jen muže, práce je fyzicky náročná. „Mají tři pauzy za den,“ potvrzuje Zvonařová. Udržet několik kilogramů těžkou vázu desítky minut nad brusným kotoučem vyžaduje skutečně sílu a ten správný grif.

Náročná výroba veškeré produkce Moseru se odráží v konečných cenách. Což potvrzuje i reakce návštěvníků firemní prodejny. „Ty vole, to jsou ceny, tady si suvenýr nekoupím,“ žasne ve firemní prodejně jedna z mladších návštěvnic. Není se čemu divit, že si toto sklo oblíbila především bohatší část světové populace. I proto Moser již tradičně většinu svého skla vyveze do zahraničí. Až devadesát procent z celkové produkce.

Jsem moc šťastná, že jsem mohla být součástí prohlídky haly, kde jsem nevěřícně koukala, jak tam skláři z malého nic, vymodelují obrovské něco. Neměla jsem bohužel tolik času a nedostala jsem se do rytecké dílny, kde vznikají vskutku unikáty. Skleničky se v rytecké dílně prý zdobí i několik dní, velké kusy na zakázku, třeba vázy s náročnou rytinou, pak až několik měsíců.
To si musím nechat na příště a foťák s sebou… to je jasný J